(NE)dospělost

..."Myslíš, že jsem malý rozmazlený smrad? ".....Já: " Ano."

Tato otázka mi dala víc odpovědí, než jsem v tu chvíli dokázala poskytnout já. Dala mi velmi hluboké zamyšlení nad tím, zda jsme vůbec již dospělými jedinci.

Co to ale vlastně je takový dospělý jedinec? Z mého pohledu je to člověk, který je sám se sebou srovnaný - tedy nemá již zranění na duši, které vzniklo v jeho dětství. Jak jste již mohli někde slyšet či číst - má uzdravené vnitřní dítě. Dokáže se rozhodovat sám za sebe, ví, co chce, ví, kam směřuje a jak toho dosáhne. Nebojuje, neponižuje, nekřičí, nesoupeří.

A jak se projevuje taková nedospělost?

Projevuje se tak, že se stále chováme jako malé děti. Tedy, stále bojujeme, stále soupeříme a stále křičíme.

S kým bojujeme? Vlastně nejvíc sami se sebou. Bojujeme s druhými, stále se snažíme vydupat si nějakým, jakýmkoli způsobem místo zde na Zemi. Stejně jako tehdy, když jsme byli malí a snažili se získat místo v rodině, vybojovat si svou pozici. Až přestaneme bojovat a dospějeme, pochopíme, že každý zde má své místo a že jsme ho měli už tehdy, v naší rodině.

S kým tedy soupeříme? Opět s druhými. Snažíme se být lepšími než oni. Snažíme se vydělat víc peněz, mít lepší auto, dům, dosáhnout vyšších cílů, být dál, než oni. Soupeříme nejvíc s partnerem, s rodinou.....s těmi, jenž nám nastavují zrcadlo. Ano, ukazují nám naše nedostatky, naše nezpracovaná témata, náš pocit, že musíme soupeřit. Soupeříme opět o místo, o pozici. Neustále se porovnáváme, kdo je lepší, kdo udělal chybu, závidíme jeden druhému a když se nám nedaří, kopeme, jako malé děti. Ve skutečnosti soupeříme s vlastním strachem, pocitem nedostatečnosti.

Zde vznikají nejvíc závislosti. Jsme závislí na svých partnerech nebo oni na nás. Většinou je to vzájemné. Jeden bez druhého se bojí žít sám za sebe. I když spolu už být nechtějí, tak spolu zůstávají. Při rozchodech přijde jako první strach ten, zda to zvládneme sami, bez toho druhého. Ještě jsme nepřevzali zodpovědnost sami za sebe. Stále jsme zvyklí na to, že se o nás někdo staral. Stále jsme malé děti, o které někdo pečoval. Vykročit do života sám za sebe je těžké rozhodnutí. Znamená to totiž dospět. Ale naučili nás vůbec rodiče být dospělými? Nebo jsme se to museli naučit postupem času? ...

Proč na sebe partneři a lidé obecně křičí? Protože je to to jediné , co znají. Je to to jediné, co kdy fungovalo, když byli malými dětmi. Když měli hlad, žízeň, potřebovali přebalit. Je to to jediné, co znají, co mají velmi dobře naučené. Dospělý, vyrovnaný člověk nepotřebuje křičet. Umí hledat řešení. Všimněte si, že do křiku se stahujeme, když už si nevíme rady. Opět je to to jediné, co máme již vyzkoušené, že funguje......

Jak ven z této nedospělosti?

Musíme se uzdravit, neboť jsme ještě stále nemocní, zraněni. Naše duše jsou zraněné. A to nás udržuje v té nedospělosti. V poradně mi hodně klientů říká, že se stále cítí jako malé děti mezi dospělými. Musejí uzdravit své vnitřní dítě, uzdravit svou raněnou dušičku. Pak se začnou teprve cítit dospěle.

Tak s radostí k uzdravení :)