Proč jsou lidé v depresi, že nemají přátele...?

Je doba internetu. Když jsme začali postupně všichni komunikovat prostřednictvím sociálních sítí, netušili jsme, co to jednou s námi udělá. Zvykli jsme si na to, že nás denně pár lidí osloví. Všichni jsou na facebooku, tak proč se s nimi nepobavit během práce….

Má to jeden háček! Když přátelé nemají čas, pošlou jen slavný „palec“, smajlíka nebo se neozvou vůbec. Známé přísloví říká: „Zvyk je železná košile“ a věřte mi, něco na tom bude. Zvykli jsme si na to, že máme spoustu lidí na sociální síti přidaných jako „přátelé“. Chodí s námi ale tito lidé do kavárny? Objímají nás, když jsme smutní? Můžeme k nim zajít, když se necítíme dobře?....

Pokud takové přátelé máte i na sociální síti, buďte za ně vděčni. Pokud ne, nespoléhejte se na to, že vaši internetoví přátelé tu budou pro vás každý den. Zvykli jsme si na to, že každý den někdo napíše….a pak rázem přijde doba, kdy nikdo nepíše a my začneme přemýšlet, co je s námi špatně, co se to děje. Máme tolik přátel, ale nikdo se neozve. Když napíšu jedné kamarádce, nemá čas. Napíšu druhé, domluvíme se na příští víkend. Napíšu třetí, zrovna jede nakupovat a už je na cestě, nemůže se mnou momentálně mluvit. A tak to pokračuje a my postupně propadáme hlouběji a hlouběji do samoty. Až si jednoho dne uvědomíme, že jsme opět tam, kde jsme začínali, než jsme zasedli před svůj monitor….

Ano přátelé! Zvykli jsme si natolik komunikovat s celým světem na jednom místě, že jsme zapomněli, kde se momentálně nacházíme a kdo se kolem nás pohybuje. Nevidíme, co se kolem nás děje ani krásy všedního dne. Odpojili jsme se od podstatného a připojili se elektronicky. Umíte si vůbec představit, co bychom dělali, kdyby celosvětově vypadla elektřina na pár dní….týdnů….měsíců….?

Museli bychom udělat to, co jsme měli udělat už dávno. Najít si přátelé ve svém okolí. Zajít s nimi na kávu, čaj či si společně vyjet na kolech.

Naučme se tedy opět být sami se sebou, v souladu s přírodou, vesmírem. Naučme se v tichu meditovat, naslouchat, rozhlížet se. Pozorujme lidi v kavárně, místo svého mobilu. Toto není jen problém pocitu, že nemáme přátelé, když nepípne zpráva. Toto je všeobecný problém navazování kontaktů. Sedíme sice tam venku vedle sebe, ale vůbec o sobě vzájemně nic nevíme a ani se nesnažíme se poznat. Přitom největší strach každého z nás je ten, že zůstaneme sami….

Já dnes sedím tu, u svého notebooku a píši tento článek. Ale až mne potkáte na ulici, v restauraci…., budu moc ráda, když mne pozdravíte nebo si rovnou přisednete ;).